Mgr. Václav Tröstl, ředitel školy




Vašek Tröstl je ženatý, se svou manželkou se snaží vychovat stádo ovcí, hus, kachen, slepic, králíků apod. Vystudoval na pedagogické fakultě obor Učitelství pro 1. stupně  ZŠ se zaměřením na tělesnou výchovu, v diplomové práci se zajímal o využití počítačů ve výuce geometrie na 1. stupni základní školy. Ve svém volném čase se věnuje hudbě, sportu, ochotnickému divadlu, rybaření, stavbě domu.  

Rozhovor:

1) Jak se Vám učí v Petříkově?

V Petříkově učím šestým rokem a jsem tam rád.   Málokomu se poštěstí mít takovou příležitost, aby si udělal školu podle svých představ. A za tu příležitost jsem rád.

2) Co považujete v pedagogice za nejpodstatnější?
Nejdůležitější jsou pro mě vztahy ve škole. Vztahy mezi dětmi, učiteli, rodiči, zřizovatelem. Pokud jsou tyto vztahy dobré, je ve škole dobré prostředí ke vzdělávání. Dítě nesmí chodit do školy nerado, nesmí se bát. To, že dítě „není na učení“, neznamená, že musí být ze školy nešťastné. Je důležité, aby mělo šťastné dětství, aby se do školy alespoň trochu těšilo, i když není zrovna jedničkář a v učení má problémy, aby mělo svou roli v kolektivu, naučilo se spolupráci, poznalo přátelství, spravedlnost, ale občas i křivdu a neúspěch, jak to v životě chodí.…
3) Máte nějaké přání do budoucna?
Přál bych si vysadit vedle školy vinohrad a postavit pivovar, protože všechno ostatní už mám…




Mgr. Josef Nota, Ph.D.




Josef Nota je ženatý; se svou manželkou se snaží vychovávat dvouletou dceru Magdalénku. Vystudoval na Katedře pedagogiky a psychologie obor Učitelství pro 1. stupeň ZŠ, v diplomové práci se zajímal o dětskou kresbu. V roce 2014 dokončil na Jihočeské univerzitě doktorandský program Pedagogická psychologie. Výzkumně se zabývá pedagogickou přípravou budoucích učitelů a autorským jednáním. Se svými kolegy hraje jejich vlastní představení „Suda v Sudu“.

V současnosti Josef Nota žije v Českých Budějovicích a chová v bytě psa, co strašně slintá.

Rozhovor:

1) Jak se Vám učí v Petříkově?

Dobře - a to již čtvrtým rokem. Málotřídní školu jsem si dříve nedokázal moc dobře představit, její specifika mě ale fascinují. Někteří pedagogičtí odborníci dokonce málotřídní školy považují za alternativní a já se jim nedivím. Pro sebe chápu tu „alternativu“ za velmi smysluplnou. Zvláště v Petříkově. Všechny zvu, aby se za námi jeli podívat, jsem na nás všechny ve skrytu duše hrdý.

2) Co považujete v pedagogice za nejpodstatnější?
Rád bych se vyhnul nějakým frázím, ale asi se mi to nepovede. Přes různé definice pedagogiky jako vědy o výchovně-vzdělávacím procesu by měl být Paidagógos ten, co o dítě pečuje a doprovází jej - s vědomím a zodpovědností toho, že ví, odkud kam. V tom já cítím tušený smysl pedagogiky.

Docentka Eva Vyskočilová se o pedagogice vyjádřila ještě lapidárněji – „její podstatou je, aby nám bylo hezky“ – toto obecné tvrzení se dá ovšem vztáhnout na školství obecně. Až ve čtvrtém ročníku studia pedagogiky mi můj pozdější školitel disertační práce, Stanislav Suda, prozradil, že „Scholé“ (škola) znamená v překladu „volno“, blažený únik z každodenností, kdy máme čas na vzdělávání se, kdy je nám hezky. To před námi většina učitelů tajila - já jsem si totiž vždycky myslel, že škola znamená barák plný dětí, kam musí chodit.

3) Máte nějaké přání do budoucna?
Myslíte v osobním nebo profesním životě? V obojím? Asi jak už bylo řečeno: aby nám bylo hezky, jestli to tedy nezní úplně přízemně (smích).

Nedávno za mnou přišel můj bývalý žák a řekl, že jsem pro něj byl v jeho studiu důležitým. Větší odměnu pedagog nepotřebuje.





Mgr. Kamila Tröstlová.




Kamila Tröstlová žije se svým manželem a mnoha dalšími zvířátky v kouzelném domku uprostřed rozkvetlých luk. Láska ke čtení knih a cestování ji přiměla vystudovat český a anglický jazyk na pedagogické fakultě. Práci asistenta na vysoké škole, necítivše se vědcem, pověsila po pár letech na hřebík, protože došla k závěru, že je užitečnější „lepit s dětmi špagety na krabice“. Výuku angličtiny pro dospělé si ponechala jako „hobby práci“ a profesně se nalezla v malé a milé škole mezi lesy.

Ráda krmí své ovce, psa a dvě kočky, rozmlouvá se svým beránkem a bloudí krásným jihočeským krajem.

Rozhovor:

1) 1) Jak se Vám učí v Petříkově?

V Petříkově je ráj. Miluji tuto malou vísku s milými lidmi a nádhernou krajinou. Když jsem se poprvé nachomýtla v petříkovské školičce, pohltilo mě velmi příjemné naladění a atmosféra malotřídky. Sama jsem zalitovala, že jsem do podobné školy nemohla chodit místo veskrze traumatického zážitku z přecpané pražské jazykové základky.

2) Co považujete v pedagogice za nejpodstatnější?
Dle mého mínění je nejdůležitější, aby byly děti šťastné. Ze šťastných dětí vyrostou šťastní a spokojení dospělí, a mám pocit, že je to ta nejdůležitější věc v životě. Považuji za zásadní, aby se děti mohly svobodně vyvíjet a růst, naučit se důvěřovat vlastním pocitům, tedy srdci i používat vlastní rozum.

3) Máte nějaké přání do budoucna?
Přála bych si, aby „naše“ děti (a nejen ony) žily krásný a vědomý život. Aby šly svojí cestou a nestaly se z nich další z mnohých, kteří žijí lhostejně a bezohledně. Aby milovaly sebe sama, přírodu a všechny kolem.


V současnosti na mateřské dovolené.





Romana Lukáčová




Romana Lukáčová žije se svým přítelem a ještě jednou dvojicí mladých lidí v malém bytě v hlučné části Českých Budějovic. Má vystudovaný vychovatelský obor na Jihočeské univerzitě. K radosti jí to však nestačilo, a tak se dále věnuje navazujícímu studiu ve stejném oboru Pedagogika volného času. K tomu ještě začala navštěvovat celoživotní program Učitelství 1. stupně, aby mohla s dětmi trávit co nejvíce času od rána až do večera. Jejím snem je utéct z „velkoměsta“ a přestěhovat se na vesničku do malé útulné chaloupky se spousty zvířátek a mít tak šťastný bezstarostný život.

Rozhovor:

Jak se Vám učí v Petříkově?
Hned ze začátku jsem se zamilovala do atmosféry, která ve škole panuje. Cítím se tu velmi přirozeně a příjemně. Děti mě baví svojí obrovskou fantazií a chutí dozvídat se nové informace. Možnost v takovéto škole působit, beru za velký dar a zároveň výzvu, abych dokázala edukovat děti také tak krásný lidským způsobem.

¨ Co považujete v pedagogice za nejpodstatnější?

Dle mého názoru by měl být učitel něco jako průvodce života dětí v oblasti vzdělávání a výchovy. Snažím se, co nejméně brát dětem jejich pozornost a motivovat je ke vzdělávání tak, aby samy měly zájem prohlubovat své znalosti. Zájem dítěte je pro mě tedy ve vyučování velmi důležitý, protože když ho dítě postrádá, pouze opakuje či memoruje něco, čemu ani samo nemusí rozumět. Snažím se děti tedy motivovat tak, aby si samy a s chutí osvojily potřebné učivo a bylo to pro ně co nejlepším zážitkem, tedy aby je to bavilo.

Máte nějaké přání do budoucna?

Přeji si, aby mé působní na děti mělo pozitivní efektivnost v jejich životě a pak také tu chaloupku na samotě se spoustou zvířat.






 


Alena Heřmanová

Alena Heřmanová je vdaná, se svým manželem se snaží vychovávat dvě děti. Vystudovala na pedagogické fakultě obor Učitelství pro 1. stupeň ZŠ se zaměřením na speciální pedagogiku. S nástupem do zaměstnání, nastoupila ještě na dálkové studium pro doplnění aprobace - Učitelství anglického jazyka na prvním stupni ZŠ.

Ráda tráví čas se svojí rodinou, hraje squash, čte a sbírá houby.

Jak se Vám učí v Petříkově?

V Petříkově učím zatím krátce. Líbí se mi, že škola je malá na to, abychom stačili poznat velmi dobře každé dítě i rodiče. Lépe se potom budují vztahy a rodinná atmosféra školy. Jinak na okolí Petříkova mám hezké vzpomínky. Ve zdejších lesích a u rybníka Veského jsem trávila prázdniny jako malá.

Co považujete v pedagogice za nejpodstatnější?

Pamatuji si na jeden citát z gymnaziálních hodin latiny: -Non scholae sed vitae discimus- (Neučíme se pro školu, ale učíme se pro život). Myslím si, že tento citát přesně vystihuje, co bychom si měli každý ve vzdělání uvědomit (učitel, žák, rodič).

Máte nějaké přání do budoucna?

Zdraví pro všechny. Zdraví = štěstí.














Copyright ZŠ Petříkov 2015©
Web design: ENIGMA graphics